Moje 1.poporodní krize, jako matka jsem selhala…
V nemocnici jsme s malým už druhou noc (prva jsem napsala “spíme” a musela jsem to
okamžitě smazat :D ). Teď bych ráda zdůraznila, že už je to čtvrtá noc, co téměř nespím.
Noc před porodem jsem měla poslíčky a nespala jsem přes noc vůbec, pak chvililinku
dopoledne, ale přes ty bolesti to nebylo žádné spaní. V noc porodu beze spánku.... První
noc na pokoji s malým už mám co se týče spánku v mlze a nemůžu si vzpomenout, zda
jsem vůbec usnula. Protože jsem byla tak nervózní, že se o něj teď mám starat, a co když
přestane dýchat, co když se mu něco stane, panebože, zakňoural, asi něco potřebuje.
Takže podle mě jsem spala možná po pár minutách, ale žádné velké vyspávání to nebylo.
Spíš jsem ale nespala vůbec.
Toto už byla čtvrtá noc beze spánku. Dobře, než došla Simona, tak jsem možná spala hodinu a něco. Takže myslím že bylo tak kolem čtvrté, kdy jsem usnula. Asi jsem spala pouze pár minut, ale byl to takový ten tvrdý spánek. Vzbudí mě Simona. Má v náručí mého malého, který strašně usedavě pláče. Já se lekám a vyskakuji z postele a beru si ho do náručí. Proboha! Co se stalo? No, víš, on začal plakat a ty jsi pořád spala. Tak jsem tě nechtěla budit (!) a zkoušela jsem ho utišit. Ale nic nepomáhalo a teď už takto pláče.
V první chvíli jsem nasraná, proč ho vůbec bere do náručí! Pak si ale hned uvědomuji, že nebýt jí, tak tady asi pláče kdoví jak dlouho, když mě to nevzbudilo a spala bych dál. Takže pro mě hrozný šok a od té doby už samozřejmě ani spát radši nejdu, co kdybych náhodou zase usnula a neslyšela ho. Dopoledne zase šrumec a pak už je po všech úkonech i snídani a já ležím v posteli a prohlížím si malého v postýlce a začnu hrozně moc plakat. Jako matka jsem zaručeně selhala. Jak jsem se nemohla vzbudit, když malý tak hrozně hrozně plakal. Co kdybych se nevzbudila a on plakal tak moc, až by se zadusil nebo se mu stalo něco jiného?
Teď si říkám, co by se stalo na nadstandardu. Tam bych byla sama a nikdo jiný, kdo by se o něj mohl postarat, pochovat ho a vzbudit krávu matku, která ani neslyší plakat vlastní dítě. (Poznámka mého dnešního já: dneska vím, že být na nadstandardu, nikdy by se tato situace nestala. A sice proto, že bysme tam byli sami a já bych byla vyspaná a tudíž bych neupadla do komatu spánku při první příležitosti). Takže se tak dívám na to malé bezbranné stvoření, které teď už tak spokojeně spinká. Já ale začínám brečet a brečím a brečím.
Simona asi nic nevidí. Já nevzlykám, nic, jen ležím a stékají mi slzy a dělám si hrozné výčitky svědomí. V ten moment mi zrovna píše kámoška Lucka, jak to zvládáme. Popisuju jí celou situaci přes messenger a u toho roním potoky slz. Co jsem to za matku proboha!? Lucka mě uklidňuje, ať se nestresuju. Jí se to prý stalo kolikrát taky, že malého neslyšela plakat a vstával k němu manžel. Takže nejsem zrůda, říkám si. Ale stejně mě to vnitřně vůbec neuklidní. Trochu se ale zbrchám a už nebrečím.
Pak přichází laktační poradkyně a zase něco probíráme. Už mi totiž nastupuje mlíko a já mám prsa jak šutry. Tak mi vysvětluje, že pomáhá horká sprcha nebo horký obklad. Ukazuje, jak dělat masáž prsou. Říká, že by se neměla používat odstříkávačka a když už, tak jen do pocitu úlevy prsou. Protože pak je to začarovaný kruh, čím víc se odstříkává, tím víc mlíka se dělá. Pak odchází s tím, že ještě příjde za Simonou. Já kojím malého, pak ho dávám spinkat.
V postýlce ale být nechce, chce cítit moje teplo. A tak si ho dávám k sobě na postel. Shledávám to jako bezpečné. Protože mám svoji postel, vedle toho je jeho postýlka, která je na pevno, postýlka má po celém obvodu šprušle (prostě klasická nemocniční postýlka :D ). Takže spadnout nemůže. A já bych ho snad nezalehla, to mi mateřský instinkt nedovolí. Tak spolu bok po boku usínáme. Nevím po jaké době se vzbudím a dívám se na malého, jak hezky spinká - v postýlce!
Já už byla tak zmatená z té unavy, že by mi to vlastně ani nedošlo, že usínal vedle mě a teď je zase v postýlce, jen si ho prohlížím. Toho si ale všimne Síma a říká: byla tady zase ta laktační poradkyně a viděla vás. Tak ho dala zpět do postýlky, že to není bezpečné, když tak tvrdě spíš! A to už je na mě zase moc. Takže už podruhé jsem se nevzbudila a nechala jsem malého napospas! Co když bych ho vážně mohla zalehnout, jaktože doprčic tak tvrdě spím a takové věci mě nevzbudí?!
Takže další vlna výčitek, další slzy. Odpoledne přichází na návštěvu Pepa a je mu hned jasné, že se něco stalo. “Co je?” Ptá se mě a já už začínám blekotat. Snažím se mu sdělit, že malý v noci plakal a já ho neslyšela, už jsem úplně zoufalá. Informaci o tom, že jsem ho nechala spát dopoledne vedle sebe v posteli vynechávám, protože to by se mu nelíbilo. On je pan opatrný a hned na začátku našeho poporodního maratonu mi říkal, ať ho dávám do postýlky a nenechávám ho vedle sebe spát v posteli. Takže to by mi vynadal a měl by za co, když jsem taková kráva a nedokážu se postarat o naše dítě! Mluvím, ale nejsem schopná to říct normálně, už úplně vzlykám, utírám si oči do plínky a popisuju mu, jak strašně nahlas maličký plakal a jak to bylo hrozné a já ho neslyšela.
Ke všemu jde kolem dětská sestra a nechápe co se děje, kdo umřel. Chce vědět, co se stalo a já jí to vzlykavě říkám, ale jsem jak vzlykající panenka, co se zasekla a nemůže přestat. Konečně se vybrečím a trochu to poleví. Ale výčitky mám dál. Ještě celý pobyt v nemocnici začnu okamžitě brečet, když si na to vzpomenu! Přichází večer a s ní i dětské sestřičky. Směnu má taková hodná starší sestřička. Já pořád řeším svoje strašáky. Tak jí znovu popisuji situaci, co se stalo předchozí noc.
Vysvětluji, že už jsem hrozně vyčerpaná a nevím co dělat. Že jsem malého v noci neslyšela plakat a mám výčitky svědomí. A že uvažuju, že ho nakojím a dám k nim na novorozenecký pokoj, aby mi ho přinesly až na další kojení, ať se aspoň trošku vyspím, že jsem mimo. Sestřička souhlasí a uklidňuje mě: “Na únavu máte po porodu právo. Jen si odpočiňte, my vám ho přineseme za 3 hodiny. A uvidíte, že doma se to srovná, to jen trochu zakňourá a už budete vzhůru. Tak, malému dávám papat a odnáším ho na novorozenecké a jdu spát.
Spím hodinu, vzbudím se, Matyáš vyvádí, tak jdu do sprchy. To ještě netuším, že to bude další noc beze spánku. Když se vrátím ze sprchy, tak jsem celá nesvá, že tady malý není a tak si pro něj jdu. Navíc jsem měla strach, že je tam ty sestry nechávají řvát holaj dušo a je jim úplně putna, že se ty miminka trápí.
Sestřička se diví, proč jdu tak brzo, že malý spinká, ale já trvám na tom že ho beru s sebou. Přebalujeme, kojíme a pak Josífek krásně usne a spinká a spinká, ale Matyáš! Řve a řve, celou noc. Nakonec je Simona (i já) už úplně bezradná a jde se zeptat sestřiček co s Matyášem. Diagnóza je jasná, má hlad, a ona má málo mlíka. Dát příkrm a bude klid. A byl! Ale to už bylo skoro ráno a zachvilku už začínal nanovo ten porodní blázinec. No děs a hrůza! Ať už jsme doma! Až tu další noc se já i Síma jakžtakž vyspíme. Matyáš papá příkrmy a náš malý je pohodář a najel si na svůj režim - 3h spánku. Navíc se jaksi sjednotili, že jedí skoro ve stejnou hodinu (třeba ty miminka fungují podobně jako ženská menstruace :D ). Takže až poslední noc v porodnici je pro mě trochu “odpočinková”.
Toto už byla čtvrtá noc beze spánku. Dobře, než došla Simona, tak jsem možná spala hodinu a něco. Takže myslím že bylo tak kolem čtvrté, kdy jsem usnula. Asi jsem spala pouze pár minut, ale byl to takový ten tvrdý spánek. Vzbudí mě Simona. Má v náručí mého malého, který strašně usedavě pláče. Já se lekám a vyskakuji z postele a beru si ho do náručí. Proboha! Co se stalo? No, víš, on začal plakat a ty jsi pořád spala. Tak jsem tě nechtěla budit (!) a zkoušela jsem ho utišit. Ale nic nepomáhalo a teď už takto pláče.
V první chvíli jsem nasraná, proč ho vůbec bere do náručí! Pak si ale hned uvědomuji, že nebýt jí, tak tady asi pláče kdoví jak dlouho, když mě to nevzbudilo a spala bych dál. Takže pro mě hrozný šok a od té doby už samozřejmě ani spát radši nejdu, co kdybych náhodou zase usnula a neslyšela ho. Dopoledne zase šrumec a pak už je po všech úkonech i snídani a já ležím v posteli a prohlížím si malého v postýlce a začnu hrozně moc plakat. Jako matka jsem zaručeně selhala. Jak jsem se nemohla vzbudit, když malý tak hrozně hrozně plakal. Co kdybych se nevzbudila a on plakal tak moc, až by se zadusil nebo se mu stalo něco jiného?
Teď si říkám, co by se stalo na nadstandardu. Tam bych byla sama a nikdo jiný, kdo by se o něj mohl postarat, pochovat ho a vzbudit krávu matku, která ani neslyší plakat vlastní dítě. (Poznámka mého dnešního já: dneska vím, že být na nadstandardu, nikdy by se tato situace nestala. A sice proto, že bysme tam byli sami a já bych byla vyspaná a tudíž bych neupadla do komatu spánku při první příležitosti). Takže se tak dívám na to malé bezbranné stvoření, které teď už tak spokojeně spinká. Já ale začínám brečet a brečím a brečím.
Simona asi nic nevidí. Já nevzlykám, nic, jen ležím a stékají mi slzy a dělám si hrozné výčitky svědomí. V ten moment mi zrovna píše kámoška Lucka, jak to zvládáme. Popisuju jí celou situaci přes messenger a u toho roním potoky slz. Co jsem to za matku proboha!? Lucka mě uklidňuje, ať se nestresuju. Jí se to prý stalo kolikrát taky, že malého neslyšela plakat a vstával k němu manžel. Takže nejsem zrůda, říkám si. Ale stejně mě to vnitřně vůbec neuklidní. Trochu se ale zbrchám a už nebrečím.
Pak přichází laktační poradkyně a zase něco probíráme. Už mi totiž nastupuje mlíko a já mám prsa jak šutry. Tak mi vysvětluje, že pomáhá horká sprcha nebo horký obklad. Ukazuje, jak dělat masáž prsou. Říká, že by se neměla používat odstříkávačka a když už, tak jen do pocitu úlevy prsou. Protože pak je to začarovaný kruh, čím víc se odstříkává, tím víc mlíka se dělá. Pak odchází s tím, že ještě příjde za Simonou. Já kojím malého, pak ho dávám spinkat.
V postýlce ale být nechce, chce cítit moje teplo. A tak si ho dávám k sobě na postel. Shledávám to jako bezpečné. Protože mám svoji postel, vedle toho je jeho postýlka, která je na pevno, postýlka má po celém obvodu šprušle (prostě klasická nemocniční postýlka :D ). Takže spadnout nemůže. A já bych ho snad nezalehla, to mi mateřský instinkt nedovolí. Tak spolu bok po boku usínáme. Nevím po jaké době se vzbudím a dívám se na malého, jak hezky spinká - v postýlce!
Já už byla tak zmatená z té unavy, že by mi to vlastně ani nedošlo, že usínal vedle mě a teď je zase v postýlce, jen si ho prohlížím. Toho si ale všimne Síma a říká: byla tady zase ta laktační poradkyně a viděla vás. Tak ho dala zpět do postýlky, že to není bezpečné, když tak tvrdě spíš! A to už je na mě zase moc. Takže už podruhé jsem se nevzbudila a nechala jsem malého napospas! Co když bych ho vážně mohla zalehnout, jaktože doprčic tak tvrdě spím a takové věci mě nevzbudí?!
Takže další vlna výčitek, další slzy. Odpoledne přichází na návštěvu Pepa a je mu hned jasné, že se něco stalo. “Co je?” Ptá se mě a já už začínám blekotat. Snažím se mu sdělit, že malý v noci plakal a já ho neslyšela, už jsem úplně zoufalá. Informaci o tom, že jsem ho nechala spát dopoledne vedle sebe v posteli vynechávám, protože to by se mu nelíbilo. On je pan opatrný a hned na začátku našeho poporodního maratonu mi říkal, ať ho dávám do postýlky a nenechávám ho vedle sebe spát v posteli. Takže to by mi vynadal a měl by za co, když jsem taková kráva a nedokážu se postarat o naše dítě! Mluvím, ale nejsem schopná to říct normálně, už úplně vzlykám, utírám si oči do plínky a popisuju mu, jak strašně nahlas maličký plakal a jak to bylo hrozné a já ho neslyšela.
Ke všemu jde kolem dětská sestra a nechápe co se děje, kdo umřel. Chce vědět, co se stalo a já jí to vzlykavě říkám, ale jsem jak vzlykající panenka, co se zasekla a nemůže přestat. Konečně se vybrečím a trochu to poleví. Ale výčitky mám dál. Ještě celý pobyt v nemocnici začnu okamžitě brečet, když si na to vzpomenu! Přichází večer a s ní i dětské sestřičky. Směnu má taková hodná starší sestřička. Já pořád řeším svoje strašáky. Tak jí znovu popisuji situaci, co se stalo předchozí noc.
Vysvětluji, že už jsem hrozně vyčerpaná a nevím co dělat. Že jsem malého v noci neslyšela plakat a mám výčitky svědomí. A že uvažuju, že ho nakojím a dám k nim na novorozenecký pokoj, aby mi ho přinesly až na další kojení, ať se aspoň trošku vyspím, že jsem mimo. Sestřička souhlasí a uklidňuje mě: “Na únavu máte po porodu právo. Jen si odpočiňte, my vám ho přineseme za 3 hodiny. A uvidíte, že doma se to srovná, to jen trochu zakňourá a už budete vzhůru. Tak, malému dávám papat a odnáším ho na novorozenecké a jdu spát.
Spím hodinu, vzbudím se, Matyáš vyvádí, tak jdu do sprchy. To ještě netuším, že to bude další noc beze spánku. Když se vrátím ze sprchy, tak jsem celá nesvá, že tady malý není a tak si pro něj jdu. Navíc jsem měla strach, že je tam ty sestry nechávají řvát holaj dušo a je jim úplně putna, že se ty miminka trápí.
Sestřička se diví, proč jdu tak brzo, že malý spinká, ale já trvám na tom že ho beru s sebou. Přebalujeme, kojíme a pak Josífek krásně usne a spinká a spinká, ale Matyáš! Řve a řve, celou noc. Nakonec je Simona (i já) už úplně bezradná a jde se zeptat sestřiček co s Matyášem. Diagnóza je jasná, má hlad, a ona má málo mlíka. Dát příkrm a bude klid. A byl! Ale to už bylo skoro ráno a zachvilku už začínal nanovo ten porodní blázinec. No děs a hrůza! Ať už jsme doma! Až tu další noc se já i Síma jakžtakž vyspíme. Matyáš papá příkrmy a náš malý je pohodář a najel si na svůj režim - 3h spánku. Navíc se jaksi sjednotili, že jedí skoro ve stejnou hodinu (třeba ty miminka fungují podobně jako ženská menstruace :D ). Takže až poslední noc v porodnici je pro mě trochu “odpočinková”.
Komentáře
Okomentovat