Byla jsem strašně naštvaná, že v Kyjově nebyl k dispozici nadstandardní pokoj. Strašně moc jsem chtěla nadstandard. Doufala jsem, že první noc tam s náma Pepa zůstane a pak ty další dny nás bude navštěvovat. Chtěla jsem to i proto, že jsem myslela, že bude normálně chodit do práce a jezdit do porodnice po práci. V Kyjově by ho na klasický pokoj už nepustili, protože návštěvní hodiny byly striktně do 17:00. Neomezené návštěvy byly pouze na nadstandardu. Navíc, když jste na pokoji sami, tak můžou návštěvy až za vámi na pokoj, protože nerušíte jinou maminu a jiné miminko. A zkrátka těch výhod bylo hodně. Bohužel ale volný nebyl.
Takže mě přivezli na pokoj, kde už byla zkušená mamina, která měla druhé dítě a v porodnici byli poslední noc, na druhý den už tradá domů. Nejdřív jsem byla moc ráda, že jsem nakonec na pokoji s nějakou jinou maminou a může mě do všeho zasvětit. Protože byla zkušená a věděla co a jak s miminkama a hlavně, co a jak v nemocnici. Protože od té doby co jsem na pokoj přišla mi asi 20 lidí došlo vykládat tisíc informací a já už měla hlavu jak balon. Takže byla výhoda, že jsem se jí kdykoliv mohla zeptat. Kdybych byla sama a něčemu nerozumněla, tak musím pořád volat a otravovat sestřičky. Navíc jsme si sedly, takže jsme pořád povídaly, ikdyž jsem byla po porodu totálně vyčerpaná a nejradši bych spala. Ale já jsem blbá a nechtěla jsem být netaktní, takže jsem byla milá a povídala si, ikdyž jsem to měla raději zalomit.
Začala jsem litovat až večer. Nejdřív to teda vypadalo na poklidnou noc. Můj maličký byl přes den moc hodné miminečko. Ale večer se mu nějak spinkat nechtělo a pořád kňůral. Kolegyně odnaproti zase jen pořád kojila a vážila. Opravdu mi to tak přišlo, že nic jiného nedělá než jen převažuje miminko a kojí. Ale její miminko teda bylo hodné a neplakalo. Zato Pepíkovi se noc nelíbila, zatím ten svět znal jen za denního světla. Druhá maminka už začala vzdychat, když ji Pepináč zase probudil. A on byl přitom tak tiché miminko, vydával zvuky jak raněný ptáček. Co jsem slyšela ty jiné děcka a jejich soprány, tak by mě z nich asi zaručeně musela prasknout hlava. Byla to naše první noc, takže jsem měla výčitky z toho, že vyrušuju. Malého jsem si brala do náručí kdykoliv plakal, chodila jsem s ním, dokonce jsem s ním seděla na chodbě a nebo postávala v předsíni pokoje, aby se teda ta druhá mamka vyspala, až taková jsem byla kráva :D Zase myslím na ostatní a né na sebe. Když byl maličký u mě, tak byl spokojený a neplakal, ale sotva jsem ho položila zpět do postýlky, tak začal vyvádět.
Zkoušela jsem ho i kojit, ale bradavku nechtěl. Minulé krmení klasicky sál, ale teď se mu už nechtělo. Pak mi ta spolubydlící říká, ať si jdu na sesternu pro příkrm, že má ten můj prcek hlad, tak mu dám příkrm a vyspím se. To už jsem na ni začínala být nasraná. Jediný, kdo se chtěl vyspat, byla ona. Já byla nadšená z toho malého stvořeníčka, které se na mě koukalo a ikdyž zrovna spinkal, tak jsem ho pozorovala, jak vypadá a jak je maličký. A navíc jsem se pořád bála, jestli vůbec dýchá. Ikdyž jsem měla zapnutý monitor dechu, ale znáte ty elektroniky….
No každopádně mě ta ženská nahlodala, tak jsem vzala malého do náručí a šli jsme se poradit. Tak jsem sestřičce vysvětlovala, že jsem ho zkoušela krmit, ale prso nechce. Ale že je pořád vzhůru a nechce se mu pořádně spinkat, že je klidný jen u mě. A že ta kolegyně mi řekla, že má asi hlad, ať si jdu pro příkrm, tak se jí teda ptám, zda mu mám dát ten příkrm. Tak mě uklidnila, že hlad fakt nemá, když prso nehledá. Ale že má asi ještě převrácený režim, a chce být i někdy vzhůru, tak si to vybírá v noci. Tak jsem se vrátila na pokoj a byla naštvaná na tu kozu, že mi poradila nějaký blbý příkrm. Dopoledne tahle chytrá maminka odešla domů a já zůstala na pokoji sama s malým.
Čas na odpočinek ale dopoledne nikdy nebyl a bylo živo jako v úlu. Navíc v Kyjově mají zaměstnanci asi nějaké specifické funkce, že každý dělá jen něco a existuje milion dílčích funkcí. Například, po šesté přichází uklízečka a vytírá pokoj. Koupelnu přeskočí. Myslela jsem, že je to kvůli mě, zrovna jsem byla ve sprše. Ale ne, za půl hodiny přichází jiná uklízečka a uklízí jen koupelnu. Pak přichází zdravotní sestřičky a měří se teploty maminkám. Následuje gynekologická vizita, kdy doktoři zjišťují, zda se vše v pořádku hojí. Potom dětská vizita, kdy se soustředí na miminka. Na této vizitě se mě ptají, jak často jsem v noci kojila. Tak popravdě přiznávám, že v noci jen jednou, že malý už pak nechtěl. Tak se na mě dívají nechápavě, jestli jako nevím, že se má kojit po třech hodinách. A s pohledem “příště ať se to laskavě neopakuje” :D odchází.
V pondělí a ve čtvrtek je ještě velká vizita s primářem. To už mi připadá komické. Na této vizitě se scházejí předchozí dvě vizity :D plus dalších 10 lidí. Takže v pokoji je nedýchatelno a primář pouze utrousí směrem k malému: “Jen dvě a půl kila? Není to nějak málo?”. “No to je,” odpovídám “já taky myslela, že bude mít aspoň čtyři kila.”. To je vše a oni odchází o dům dál. Po těchto vizitách nás volají na snídani rozhlasem. Za pět minut doběhne nějaká sestra, jestli jsme slyšely rozhlas, že máme jít na snídani. :D Po snídani malému chodí dělat vyšetření zraku, sluchu a nevím čeho všeho. Na každé vyšetření chodí zvlášť jiný člověk. Už ani nevím kolik lidí přišlo.
Pak ještě přijde laktační poradkyně a ptá se mě, zda kojím. Tak říkám že jo, ale malý v noci nechtěl spinkat. A nechtěl ani jíst. Tak se dívá na naši techniku kojení a chválí nás, že malý hezky papá. Tak teď jen dodržovat intervaly 3 hodiny mezi kojením. To znamená, když bude mít malý hlad i dřív, tak mu dát kdykoliv najíst. Ale pokud spinká a nevzbudí se, tak nejpozději za 3 hodiny vzbudit a dát napapat. Je možné, že přes noc ještě neměl hlad. Byl totiž napapaný z bříška. Teď už ale dochází zásoby, takže krmit pravidelně :)
Mezitím odchází spolubydla. Potom se jdu zeptat sestřičky, zda by mě na pokoji už nechali samotnou. Vysvětluji situaci, že jsem chtěla nadstandard, ale bohužel není volný. Ale teď odešla paní co se mnou byla na pokoji, tak jestli mi ho už nechají volný, tak samozřejmě zaplatím poplatek (700Kč/noc) i přesto, že to není nadstandardní pokoj. Sestřička říká, že to bohužel nejde, ale budou se snažit mě tam nechat aspoň dnes samotnou. S díky odcházím. Uff, takže tohle bylo šílené první dopoledne. Ve dvanáct oběd, dát malému napapat a v jednu začínají návštěvy. Samozřejmě jsme velmi populární, takže návštěvy máme každý den, někdy i celou návštěvní dobu v kuse. Hlavně dnes v pondělí nás chodí navštívit nejvíc lidí. Abych nezapomněla, v neděli po porodu už nás byl navštívit bratránek Pavlík a jeho přítelkyně Zdika.
Dnes, v pondělí, přichází jako první teta Soňa se sestřenicí Soňkou. Malá je z Pepíka unešená a dává si k němu hlavu jako raněný ptáček, asi se tulí :) Později přijde teta Martina a strejda Luboš, bratránek Matyáš, babička Liba, děda Laďa a v neposlední řadě, ale poslední v pořadí :) táta Pepa. Takže tu máme živo. Ale naštěstí, je to první den kdy odešla ta chytrá spolubydlící a ještě nepřišla žádná jiná, takže můžeme být u nás na pokoji, takže pohoda jazz. Všichni si podali židle z jídelny a vegetujeme, značka ideál.
Konec návštěv, okamžitě se podává večeře. Po večeři chodí gynekologické sestřičky a pak novorozenecké sestřičky, zjišťovat, zda je vše v pohodě. A každý koupe své novorozenečky. Já ale ještě nekoupala, takže přijde sestřička a zavolá ještě jednu paní, ať se jde podívat, jak koupeme Josífka. Sestřička ukazuje a malý řve a řve, tohle se mu vůbec nelíbí. Celkově nemá rád ani přebalování a očividně zatím ani koupání. To už jaksi u mě nastupují “první emoce”. Strašně mě z toho bolí u srdce, když ho vidím tak plakat a sestřička né a né skončit, jakoby jí to ani nevadilo, že pláče. Jasně, ony jsou zvyklé a berou to jako rutinu. Ale já už mám slzy v očích, jak je mi ho hrozně líto, že tak plače. Konečně je vše u konce a sestra odchází. (Poznámka redakce: byla to mladá kočka, porodní asistentka, tak to na mě vše vychrlila, že jsem si pak polovinu věcí stejně nepamatovala.
Takže druhý den jsem malého s určitými obtížemi vykoupala, ale šla jsem se podívat na další pokoj, kde se koupala holčička, abych si to oživila. Za to jsem pak byla moc ráda, protože to předváděla zase stará zkušená sestra a zase to vše říkala ze svého pohledu a různé alternativy, atd... ) Tak Josífku, jde se na kutě, dobrou. No, každopádně já jsem teď pořád hodně neklidná a ikdyž malý spinká, tak nedokážu na dlouho usnout. Takže jsem spala asi hodinku, vzbudila se a už nemohla zabrat, takže jdu do sprchy. Chvilku čumenda do stropu a zase přebalování a krmení.
Zrovna krmím a někdo jede na náš pokoj. Ach jo, to snad ne. Já doufala, že budeme sami. Přijela maminka Simona a malý Matyášek, tatínek jim pomáhá vybalit nejnutnější věci a hurá domů. Se Simčou se hned seznamujeme, je z Vacenovic, známe dva společné lidi, řeč nestojí. Po jednom dnu a půl jsem teď já ta “chytrá matka”. Proto Simči vysvětluji co a jak, jen to nejnutnější, zbytek až ráno. Ale hlavně jak funguje monitor dechu, který jí sestřičky zapomněly zapnout, atd...chvilku ještě kecáme co porod a já tak kolem čtvrté usínám.
Komentáře
Okomentovat