12. Začátek all inclusive pobytu v Bohunicích

Tak to alespoň nazval Pepa, jako "all inclusive pobyt" :D Je to vtipné a výstižné, ale až s určitým časovým odstupem. Nástup na tuto “dovču” ovšem začal za dramatických podmínek.

Takže, stále jsem si ještě neuvědomovala, že se se mnou děje něco divného. Moje nespaní mi přišlo “v klidu”. Navíc jsem si přišla mega výkonná, a ostatní mi přišli jako pomaláči. To já jsem zvládala dělat víc věcí najednou. Klidně i při kojení. Takže jsem si přišla jako super žena. Pepa mě vezl do Brna po dramatické noci u nás doma. Kdy já jsem si přišla víc než normální, ale on si myslel, že se se mnou děje něco divného. Já jsem byla víc než svolná jet “zpět” do Brna na Krizové centrum, protože jsem brala jako hotovou věc, že jemu vysvětlí, že já jsem úplně normální ezoterička, která poslouchá své tělo a následuje svůj mateřský instinkt. Brala jsem taky jako hotovou věc, že mu vysvětlí, že on mi má důvěřovat, prostě věřit mému mateřskému instinktu. Skutečnost byla ale jiná.

Přicházíme na krizové centrum, tam mě sleduje a hodnotí několik sestřiček v péči o malého. Beru jako hotovou věc, že musí odhadnout správně situaci a že vidí, jak se o malého dobře starám a on je naprosto v pořádku, nejspokojenější miminko. Pepu a mě “vyslýchají” odděleně. Zase jsem naprosto přesvědčená, že mu vysvětlí, jaká jsem dokonalá matka a on nemusí mít vůbec strach, že by bylo něco špatně. Když se konečně potkáváme na chodbě, tak je jasné, že si něco uvědomil, bohužel ale něco úplně jiného, než jsem chtěla. 

Vezou mě výtahem o poschodí níž. Mluví se mnou paní doktorka (psychiatrička), já jí vysvětluji svoji situaci - doma mi nikdo nevěří, všichni mi říkají, co mám s malým dělat. Já přitom moc dobře vím, co s ním, říká mi to moje tělo a můj mateřský instinkt. Doma jsou všichni proti mě, rodiče, sestra, dokonce i manžel. Věří mi pouze kamarádi. Říkám, co jsem v sobě “prožívala” tuto noc - ještě dozvuky porodu, kdy jsem znovu prožívala “poporodní” bolesti. Naprosto věřím doktorce, že aspoň ona mě pochopí. Dopadá to ale úplně jinak.

Odvedou mě do pokoje, kde jsou dvě postele. Jedna je celá zasíťovaná, aby do ní mohli člověka strčit jako do klece. A druhá postel je s popruhama na uvazování. To mi příjde už jako nahraná situace. Stále si totiž myslím, že pouze prověřují moje chování a jak budu na jednotlivé “situační hry” reagovat. Tak se bráním co to jde, říkám si, že nesmí vycítit moji slabost, že jim musím dokázat, že já nemám žádnou naučenou bezmoc. Takže se rvu a nechci se nechat svázat, taky nevím kvůli čemu by mě měli svazovat. To už křičím, škrábu, zmítám se. Ale je mi to houby platné, je kolem mě asi 10 lidí z personálu a nakonec mě k té posteli přece jen uvážou! 

Pořád si myslím, že je to jen nějaká zkouška mojí odvahy, přece mě nemohli nepochopit! Tak jak ležím uvázaná a zůstanu na pokoji sama, tak se mi povede vyvléct ruce z těch popruhů. Nohy se mi už ale samozřejmě nepodaří. Po nějaké době se v pokoji objeví zdravotní bratr a dělá si srandu, že jsem jak Copperfield. Moje pokusy o odvázání nebyly nic platné, sváže mi ruce znova, tentokrát pevněji. Zároveň mi chtějí vnutit prášky na zastavení laktace! To už je vrchol všeho a já na všechny řvu, se všemi se hádám. S psychiatrama, psychologama, s docentem. Prostě se všema. Jednomu psychologovi jsem řekla, že on ví o kojení HOVNO. Přiznává, že o tom asi zrovna jo a odchází z pokoje. Bohužel mi moje výhružky a hádání jsou “hovno” platné. Jelikož je nechci užít orálně, tak mi píchnou léky v injekci. Takto spoutaná na lůžku ležím ani nevím jak dlouho. O druhé části pobytu tady, o té normálnější, budu psát až později.

Dodnes mě ale přivádí k slzám myšlenka na to, že mi násilím zastavili laktaci a že mi přetrhli kontakt a vazbu se synem. Který tímto přešel do péče manželovi, mým rodičům a sestře a manželovým rodičům a jeho sestře. Je to pro mě ještě hrozně velká bolístka, že mi řekli, že nebudu schopná znovu kojit, protože musím jíst prášky “na hlavu” a že “nejsem zcela normální”.